Proč nechceme udělat první krok?

Chcete si vytvořit nový návyk? Udělejte první krok. První krok je totiž ten nejdůležitější. Ale je také ten nejtěžší.

Je to jako s porouchaným autem, které nechce jet dál. Když ho chcete roztlačit, je hrozně těžké uvést ho do pohybu. Ale jakmile překonáte tření a auto se rozjede, síla potřebná na jeho udržení v pohybu už bude daleko menší.

Jak si z pití vody vytvoříte návyk, na který už nezapomenete?

Stáhněte si e-book zdarma

Naučíte se pít více vody, i když nemáte pocit žízně a pijete málo.

Při tvoření nového návyku se tedy musíme zaměřit na překonání onoho prvního tření, které nám brání v tom, abych rozpohybovali celé auto neboli začali pravidelně vykonávat nějakou činnost.

Na čem se většina lidí při tvorbě nového návyku zadrhne, proč nechceme udělat první krok?

Velmi často je to proto, že se nám prostě nechce. Proč se nám ale nechce? Protože máme v mysli utvořenou představu, jak danou činnost provádíme v její maximální míře.

Já bych například chtěla cvičit jógu. Chtěla bych si najít hodinu, při které bych v klidu cvičila pokročilé ásany, mé tělo by bylo pružné, takže bych neměla problém s provedením cviků, a také silné, takže bych vše mohla precizně provádět, aniž by se mi třepalo celé tělo. Jenže to je právě ono.

Já přece nemám hodinu klid na cvičení. Nelíbí se mi žádná cvičitelka na YouTube a nechce se mi chodit do tělocvičny. Neumím pořádně ani základní ásany, mé tělo není pružné, ale ztuhlé a mé svaly jsou zkrácené nebo naopak ochablé. Nemám v nich sílu, takže při mnoha cvicích zatínám zuby, abych se v pozici vůbec nějak udržela.

Jak mám tedy udělat první krok, když v tuto chvíli nemám vůbec žádné předpoklady, abych jógu mohla cvičit?

Uvědomila jsem si, že předně musím opustit svou představu o tom, jak by to mělo ideálně vypadat. Musím se přestat zaměřovat na cíl, na konečný stav. Od tohoto ideálního konečného stavu se musím vydat zpět v čase a podívat se na kroky, které k tomuto stavu vedly. Musím dojít až na začátek. A pak se vydat na pomalou cestu vpřed.

Jako když se dítě učí chodit. Nejprve se zvedne na kolena a leze po čtyřech. Dělá to takto pár týdnů nebo měsíců, než se pokusí postavit a chodit kolem nábytku. Pevně se drží stolu a chvíli jen tak stojí a pak zkusí posunout nožku. Opět se v tom zlepšuje klidně měsíc nebo déle. Každý den to opakuje a věnuje tomu maximum pozornosti. Když se pak konečně pustí a začne chodit, jeho chůze je vratká. A tak ji trénuje. Trvá to třeba další dva nebo tři roky, než se jeho chůze stane více stabilní.

Jak vidíte, trvá to dlouho a jednotlivé kroky (obrazně řečeno a v tomto případě i doslova) byly skutečně malé. Každý pokrok byl nejprve řádně natrénován, zafixován a zdokonalen, než se pokročilo na další úroveň.

Zkuste si tedy váš nový návyk představit, jak sedí na trůně na vysoké hoře nebo na pyramidě, na jejíž vrchol vede spousta schodů.

A zkuste si představit svůj návyk rozkouskovaný do malých krůčků, které ke konečnému stavu na vrcholu vedly. Jděte takto pozpátku až se dostanete úplně dolů (úplně na začátek procesu).

Co by mohlo být prvním nejmenším krokem v tomto procesu? Jaký nejmenší první krok můžete udělat?

Když budu chtít já cvičit jógu, musím odstranit všechno, co mě v mých úvahách děsí. Nemůžu cvičit hned celou hodinu. Ale mohla bych cvičit pět minut. Nebo možná jen tři minuty. Tři minuty si dokážu najít každý den.

Nemůžu cvičit složité ásany, ale musím si najít pár nejzákladnějších a velmi jednoduchých. Třeba kočku a rovný předklon. To nemusím cvičit s žádnou cvičitelkou, odpadá tedy i nutnost najít pro sebe ideální video na internetu.

Časem (třeba po týdnu) můžu z kočky přejít do prkna a začít zkoušet střechu. Z rovného předklonu můžu začít zkoušet předklon hluboký. Ne hned jeho maximální verzi. Na tu bych potřebovala pružnost a tu zatím nemám. Budu zkoušet nějakou variantu, která se jen mírně liší od předklonu rovného.

Čím pomaleji budu měnit varianty cviků nebo přidávat další cviky, tím méně to můj mozek bude děsit. Mozek se totiž bojí změn. Raději má staré známé činnosti, u kterých přesně ví, jak probíhají a jak skončí. Všechno neznámé raději z bezpečnostních důvodů odmítá.

Udělejte tedy pro svůj mozek změnu v návyku tak pomalou, že si skoro ani nevšimne, že se něco mění.

Když se vám některý den bude chtít cvičit déle nebo přidat nový cvik, klidně můžete. Ale nedělejte z toho pravidlo. Nenechte svůj mozek, aby si myslel, že teď už musíte přidávat každý den nebo že musíte přidávat rychleji. Prostě jste některý den udělali něco navíc, to je váš problém, ale svůj mozek tím nezatěžujte😊.

Na tomto principu je založeno například cvičení 5 Tibeťanů.

První týden se cvičí pouze 3 opakování každého z pěti cviků. Cviky jsou jednoduché a celé cvičení při třech opakováních zabere asi jen tři minuty. Je docela snadné si ráno nebo přes den najít tři minuty.

Druhý týden přidáte další jedno nebo dvě opakování každého cviku. Po 14 dnech už máte cviky docela pod kůží a přidáte si další dvě opakování až se po pár týdnech dostanete na 10 nebo 12 opakování, což představuje až 12 minut cvičení denně.

Kdybych si měla představit, že z nuly cvičím 12 minut každý den, nejspíš by mě to odradilo. Tři minuty už jsou pro ale představitelné snadno, do toho bych klidně šla hned zítra😊. Vlastně klidně hned teď.

Veronika Kalová
Mou vášní je hledání nových informací a tipů z nejrůznějších oblastí zdravého životního stylu. A jsem expert na to, jak tyto tipy formou návyku zavést do každodenního života. Jsem také autorkou e-booku Zpátky k pohybu!, což je praktický průvodce pro všechny ženy, které to s nějakým pohybem a cvičením pořád zkouší a pořád u ničeho nemohou vydržet. Více o mně si přečtěte tady
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.