O otužování už jsem zde psala vícekrát. A píšu znovu. A to proto, že je pro mě toto téma nejen zajímavé, ale také se mi podařilo vytvořit si v něm pravidelný návyk, který dodržuju už déle než 8 měsíců.

Uvedu vám tady tři důvody. Jeden je hodně niterný, takové přiznání, které se možná nezalíbí všem, ale druzí se v něm možná naopak najdou. Druhý důvod, trochu pragmatičtější, vychází z fungování mozku a našeho lidského nastavení. A třetí, ryze požitkářský, který je mou odměnu za celé to překonávání se.

Tak tedy první důvod.

1. Když se pravidelně otužujete, tak někam patříte.

Patříte do skupiny lidí, kteří se otužují. Je to celosvětová skupina a jsou v ní samí machři😊 Machři, kteří na sebe pouští studenou vodu hned po probuzení, machři, kteří lezou do zamrzlých rybníků nebo do ledových horských potoků. A do téhleté skupiny já jsem chtěla patřit.

A teď do ní patřím. Patřím do mezinárodně uznávané skupiny borců a borkyň, a to jsem ani nemusela vytáhnout paty z vlastní koupelny😊

Snad jste z mého textu pochopili jistou dávku nadsázky. Tím, že se otužuju, se rozhodně nechci vychloubat nebo před někým machrovat. Naopak.

Dělám to sama pro sebe, protože jsem se tak rozhodla a vidím v tom smysl. Ale vědomí, že dělám něco, co dělají další tisíce lidí po celém světě, které jsem vždycky obdivovala, je pro mě taková odměna a důvod navíc. A i tento pocit je pro mě důležitý.

Dělat něco proto, abych se zařadila mezi ostatní. Ale v lidském životě se děje spousta věcí, ať už vědomě nebo nevědomě, z nejrůznějších a často právě banálních a povrchních důvodů.

Mnohdy si je neuvědomujeme nebo nechceme přiznat. Třeba napodobujeme kamarádku, které se chceme vyrovnat, nebo děláme něco natruc rodičům nebo proto, že závidíme sousedce.

Když si zvykáte na nový návyk, když se ještě potýkáte s myšlenkami typu: „ne, dneska se mi do toho nechce“, tak každá myšlenka, každý pocit, který vás do toho popostrčí, je důležitý. A může být i rozhodující. A je jedno, jestli je povrchní, banální nebo malicherný.

Proto si hýčkám tuto svoji představu: „Ano, patřím ke skupině lidí, kteří se pravidelně otužují a kteří pravidelně překonávají sami sebe a svůj strach ze studené vody.“

A tato představa mě pokaždé, když vcházím do sprchy, naplní hrdostí na sebe sama a nenechá mě přestat otáčet kohoutkem doprava, tam co se pouští studená voda😊

Při poslední návštěvě mi moje kadeřnice řekla, že viděla na Facebooku mou fotku, kde jsem na sněhu jen v plavkách. Že jí to přijde úžasné a že by sama nikdy nic takového nezvládla (já myslím, že určitě zvládla😊). A jedním dechem mi taky doporučila svého bratra… Teda spíš partu, se kterou se chodí přes zimu „koupat“ do nedalekého lomu. Že bych se k nim jako mohla přidat, když jsem ten otužilec😊

Její návrh mě každopádně trochu vyděsil. Přece jenom je rozdíl, jestli se otužujete doma pod studenou sprchou nebo v jezeře. Ale nezavrhla jsem to a možná příští podzim zkusím posunout svou otužovací laťku o kus výš.

Je ale jasné, že do otužilecké skupiny už se nezařazuji jen já sama, ale řadí mě tam i lidé z mého okolí. A to hřeje😊

2. Chci si něco dokazovat

Možná namítnete: Copak si musím něco dokazovat? Nemusím. Ale CHCI. Ano, opravdu chci zažít ten pocit, že sama sobě něco dokážu. Sama sobě něco slíbím a splním si to. Sama před sebe postavím výzvu a budu pracovat na jejím zdolání.

Z vlastní zkušenosti totiž vím, že právě zdolávání různých výzev, překonávání překážek a úspěšné vyřešení nějakého problému mi přináší do života pocit štěstí.

Tyto pocity totiž nejsou jen o tom, kolik toho ve svém životě máme, kolik věcí vlastníme. Často to není ani o tom, kolik lidí máme okolo sebe. Protože často jsme jen sami se sebou, sami ve své hlavě, sami se svými myšlenkami, pocity a předsudky. Sami se svou náladou. A ta nebývá vždycky dobrá.

Znáte to, když si říkáte, že vám pořád něco chybí, ačkoli máte střechu nad hlavou, auto, partnera i dobrou práci. Navzdory tomu, že máte v podstatě všechno, tak cítíte neklid a nespokojenost. A přitom potřebujete jen zaměstnat mysl. Dát jí problém k řešení a radost z jeho vyřešení. Postavit před svůj mozek výzvu a zažít si pocity po jejím zvládnutí.

Na to jsme totiž uzpůsobení, nachystaní a vyvinutí. Náš mozek se vyvíjel v prostředí, ve kterém musel neustále něčemu čelit, neustále něco řešit a z vyřešeného se učit. A tak máme přirozeně rádi, když něco vyřešíme, něčemu přijdeme na kloub nebo něco překonáme.

Za překonání překážky nás mozek odmění dávkou chemických látek, po kterých je nám dobře. A dělá to proto, abychom příště zase chtěli něco vyřešit a díky tomu přežili.

Zdoláním výzvy, překonáním překážky nebo vyřešením problému nás automaticky napadají daleko pozitivnější myšlenky, máme díky tomu daleko lepší pocity.

A přesně to se mi stává díky otužování. Vím, že jsem se překonala. Vím, že jsem porazila svůj strach. A není to pocit, který by se časem zmenšoval. Pokaždé, když vcházím do sprchy, tak je to pro mě výzva.

Pokaždé v sobě musím znovu najít tu odvahu. A i když ji nacházím o něco snadněji, pořád to beru jako vítězství. A pořád se dostavuje uspokojivý pocit, že jsem něco překonala.

V životě, který by jinak mohl být stereotypní, mi otužování přináší do každého dne kapku dobrodružství a možná i hrdinství😊

A třetí ryze požitkářský důvod by se dal shrnout zvoláním:

3. To bude zase bomba😊

Začnu tím, že vám popíšu, jaký byl dříve můj vnitřní monolog, když jsem vstupovala do sprchy.

Mé odvážné Já: „Tak co, pustíš na sebe dnes studenou vodu?“

Mé líné Já: „No nevím nechce se mi.“

Mé odvážné Já: „Takže nepustíš?“

Mé líné Já: „No nevím, těším se na teplo, nechci zimu.“

A jak se tak sprchuju, zatímco nanáším šampón a pak kondicionér, nasávám teplo a zima už mi není ani trochu. Přidávám na chvíli ještě trochu na teplotě a je mi spíš už vedro. Můj vnitřní monolog nakonec vypadal nějak takhle:

Mé odvážné Já: „Tak co, dáme to?“

Mé líné Já: „Ale jo, už je mi horko, ochlazení by se hodilo. Když už jsem tady, tak já to teda zkusím. Co se může stát? Přinejhorším tu vodu vypnu😊“

Dnes tento monolog vedu taky, ale už je o dost kratší:

Mé odvážné Já: „Tak co, pustíš na sebe dnes studenou vodu?“

Mé líné Já: „No teď mám sice pocit, že se mi do toho nechce, ale na konci vím, že do toho půjdu. A hlavně už se těším na ten báááječný pocit, až osvěžená z té sprchy vyjdu. To bude zase bomba.“

Pocit po vystoupení ze sprchy je opravdu slastný. Po napětí, kdy se pod studenou sprchou stáhnou všechny póry a tak nějak i celé tělo, najednou přichází uvolnění. Tělem proudí krev, pokožka je vypnutá, z úst mi vychází spokojené: „aaaaach“. Fakt, tak dobré to je😊

Když na sebe pouštím studenou vodu, nejdřív jen mírně studenou, přesouvají se mé myšlenky z hlavy do těla. Najednou mám v hlavě jakoby prázdno a všechno se upíná jen na pocity těla. Cítím chlad na ramenou, na nohou. Po chvíli si na něj zvykám, a tak ubírám teplotu.

A opět jsem schopná vnímat pouze svoje tělo. Chci dopřát chlad celému tělu, takže se různě natáčím, aby kapky mohly dopadnout opravdu všude, nabírám ledovou vodu do dlaní a oplachuju si obličej, zvedám ruce, aby mi voda stékala i do podpaží.

Nakonec vytočím kohoutek úplně do krajní polohy a začíná téct opravdu ledová voda. To už začínám trochu lapat po dechu, do kůže jako by mi bodaly jehličky, které mě nenechají na nic myslet. Jen vnímat tělo. Hlava je prázdná.

Po zastavení vody přichází okamžité uvolnění, naprostá úleva, příliv svěžesti a energie. Svět je růžový, klidný, naprosto báječný a bezpečný. Na chvíli v něm neexistují žádné starosti, problémy nebo bolesti. Tělo je spokojené a mysl blažená. Je to taková moje psychoterapie😊

Takže proč se otužuju?

• Protože se mi líbí patřit mezi ty obdivované lidi, co se otužují.

• Protože vím, že když překonám tuhle překážku v podobě mých obav ze studené vody, tak mě můj mozek zalije koktejlem látek, díky kterým se budu cítit sebevědomá a všehoschopná.

• Protože mi to přináší fyzicky intenzivně příjemné pocity a pročištěnou mysl.

Tak proto😊