Jak jsem začala v prosinci běhat a poučení, co z toho vyplynulo

Začala jsem běhat. Ačkoli mnozí čekají až na 1. ledna, já jsem začala už v prosinci. Zkrátka už mě to nicnedělání mezi svátkama tak naštvalo, že jsem vzala tenisky a vyběhla. Byla jsem naštvaná až tak moc, že jsem si hned dala ohromný cíl. Teda na mé poměry ohromný, vzhledem k tomu, že jsem po konci střední školy neuběhla v kuse ani 200 metrů. Teď jsem se rozhodla rovnou zkusit kilák a půl.

Někde jsem četla, že když člověk s během začíná, má běžet fakt pomalu. A když už nemůže, tak nemá přestat, ale ještě zpomalit. Tím jsem se řídila. A světe div se, těch 1500 metrů jsem fakt uběhla. S jazykem na vestě, s mžitkama před očima, nadávala jsem si jak špaček celou cestu, ale uběhla. To mě tak překvapilo, že jsem byla rozhodnutá to klidně za dva dny zase zopakovat.

A dokonce mi to vydrželo asi do půlky února. Tohle se totiž stalo před dvěma lety, v roce 2021. Běhání mě nikdy nezačalo bavit a nezačalo mi přinášet endorfinové pocity štěstí, pořád jen ty mžitky před očima.

Možná bych to i nějak překonala, protože jsem byla fakt hodně odhodlaná. Ale mé tělo rozhodlo za mě. Uhnala jsem si zánět patní šlachy a s běháním byl konec. Sotva jsem mohla chodit, natož běhat. Než se pata vyléčila, došlo mi, že běhání fakt není pro mě.

V lednu je prý běžců daleko víc než jindy. Říkala kamarádka, že když chodí se psem, potká jich během hodiny klidně dvacet. Jiné měsíce – nula. Také manžel říkal, že v posilovně je najednou přecpáno. Ale že ho trenér uklidnil, že v půlce ledna tam bude zase sám.

Chápu tu touhu po změně. Leden MÁ takovou energii. Někteří z nás si dávají novoroční předsevzetí, protože uvnitř sebe cítí podivné šimrání, zvláštní příliv energie, který jim říká, že tentokrát to vyjde. Mnozí z nás však vědí, že tohle šimrání zase brzy přejde a novoroční předsevzetí bude v prachu stejně jako zmizí lidé z posiloven. A vlastně je to tak dobře.

Jak píše Hanka Zemanová ve své knize Rytmus roku (děkuji ježíšku), leden je jako hluboká noc. Přináší nám dlouhou tmu, ticho a jednotvárnou nebarevnou zimní krajinu, aby si odpočinuly naše smysly a zregenerovala se nervová soustava. Příroda v zimě odpočívá a nejlépe jí dělá, když je přikrytá sněhem jako peřinou.

I my lidé jsme součástí přírody a také nám v lednu udělá dobře, když si zalezeme pod peřinu a budeme odpočívat co nejčastěji to půjde (a ne se honit po běžeckých tratích nebo hekat v posilovně). Nic proti cvičení, právě naopak, pohyb by měl být součástí každého našeho dne, nejlépe pěkně po malých dávkách rozložený do celého dne, tak jak o tom píšu v mém e-booku Zpátky k pohybu! (nyní mimochodem v omezeném množství také jako tištěná kniha).

Ale pokud chcete s pohybem začít, tak v lednu si to pěkně naplánujte a začněte maximálně s příjemným a pomalým protahováním, díky kterému započnete s tvorbou svých nových pohybových návyků. Běhy, poskoky, vzpírání a jiné extrémy si nechte až na bouřlivé jaro.

Způsob, jakým prožijeme zimu, má totiž vliv na to, zda zažijeme jarní únavu. Když budete v zimě málo odpočívat a dobíjet baterky, projeví se to na jaře, kdy budete unavení a vyčerpaní.

Tak jako příroda odpočívá pod sněhem, i vy můžete rozjímat pod peřinou a pomalu spřádat plány. Vezměte do ruky diář a zkuste si naplánovat nejbližší dny nebo týdny, nejdůležitější projekty nebo dovolené v tomto roce. Zkuste se zamyslet nad svými sny a nad svými plány.

Využijte to lednové brnění a rozvibrování k plánování toho, čeho byste chtěli dosáhnout, co byste chtěli prožít a co si užít, a ne k nepromyšleným hurá akcím, při kterých si tak akorát způsobíte bolest. Ať už tu fyzickou z nějakého zranění nebo psychickou, že už jste to zase vzdali a zklamali sami sebe.

A za bílou zimou vyrazte třeba na hory (až teda napadne sníh). Těžko vás budu přemlouvat, abyste si tam neužívali zimních sportů a radovánek. Ale zkuste si vyhradit alespoň den, kdy se zklidníte a vyrazíte jen po svých do zasněžené krajiny.

Jen ji pozorujte a vnímejte to ticho a klid. Zkuste setřepat sníh ze smrkové větvičky a naslouchejte, jak neslyšně padá. Zkuste se zastavit a zaposlouchat se, zda uslyšíte zpívat nějakého ptáčka. Zaposlouchejte se do svých vlastních kroků, jak křupou ve sněhu.

Bílá zasněžená krajina na sebe nepoutá nepřiměřenou pozornost a vy tak můžete snadněji zaslechnout hlas svého srdce, ponořit se sami do sebe, nahlédnout do svého nitra.

Co si z článku odnést

Přeji vám krásný den plný zdravých návyků. 

ZJISTIT VÍCE O E-BOOKU